Příprava pokrmů se v lidských obydlích po staletí odehrávala u otevřeného ohně, kde stěny pokrývala pouze vrstva sazí a hrubá hliněná omítka. Zlom přinesla až renesance a baroko, kdy se na stěnách zámeckých a měšťanských kuchyní začaly objevovat první dekorativní kachle. Legendou se stala holandská Delftská majolika s typickými modrobílými motivy. Tyto ručně malované kachličky neplnily jen estetickou roli, ale představovaly zásadní hygienický pokrok. Dala se z nich snadno smýt mastnota i saze, a proto se brzy staly symbolem čistoty a luxusu.

S nástupem průmyslové revoluce v 19. století se keramika dostala i do běžných městských domácností. Nejslavnějším příkladem využití bílých obdélníkových kachliček se zkosnými hranami se stalo pařížské metro, jehož design rychle proťal hranice stanic a zabydlel se právě u kuchařských náčiní a sporáků. Světlý, lesklý povrch totiž dokázal odrážet i slabé světlo tehdejších plynových lamp a malé prostory opticky prosvětlit a zvětšit. Tento historický trik s odrazem světla zůstává naprosto klíčový i v dnešní architektuře.

Při zařizování menších bytů a garsoniér čelíme často otázce, jak opticky otevřít prostor za pracovní deskou, aby nepůsobil stísněně. Vhodně zvolené obklady do malé kuchyně dokážou s prostorem udělat opravdové zázraky, pokud víte, jak pracovat s barvami, formátem a směrem spár. Světlé tóny jako krémová, pudrová či klasická bílá v kombinaci s lesklou glazurou odrážejí přirozené i umělé světlo, čímž opticky posouvají stěnu do pozadí a vytvářejí dojem vzdušnosti.

Velkým trendem současnosti je také práce s geometrií. Drobnější mozaiky nebo klasický vzor rybí kosti dokážou rozbít jednotvárnou plochu a dodat místnosti dynamiku, zatímco rektifikované velkoformátové desky s minimální spárou vytvoří celistvý, ničím nerušený povrch. Dnešní moderní materiály tak navazují na staletou tradici, kdy spojení funkční ochrany stěny a promyšleného designu proměňuje i ten nejmenší kout v elegantní a inspirativní srdce domova.